Jarní trip po Slovinsku

… Pocit svobody už svědil, potřeba vyvětrat hlavu také, no a v neposlední řadě, novinka pro rok 2025 – cestovní přenosný kávovar MOKA GO potřeboval nové, pěkné fotky z přírody, hor a turistiky, protože přesně tam patří. Kávovary byly zároveň podrobeny testům. Test probíhá přesně tak, jak by s kávovarem zacházel zákazník. Nebylo to tedy mazlení v rukavičkách. Oba kávovary si to pěkně odmakaly. Ať už vysoko v horách, v obklopení vodopádu Kozjak, řeky Soča, nebo na plážích města Izola.

Jako dopravní prostředek sloužil skútr Honda Forza 350, což je dostatečné vozítko, abyste si jízdu užili na maximum. Drtivá většina věcí byla pobalena už večer před odjezdem, avšak ráno jsem přehodnotit balení a přidat tašku na sedlo. Přece jen, kávovary, i foto technika zabíraly dost místa a také to moje heslo, raději mít a nepoužít, než nemít a mělo by chybět mi nepomáhá 😊

Ráno mělo začít reelem pro sociální sítě, avšak kávovary byly zcela na dně pod sedlem a ještě dokonale zajištěny taškou pevně přivázanou na sedle. Reel se tedy nekonal.

Odjezd byl naplánován na 07:30, ale už při plánování jsem věděl že to takhle nepůjde. Vyrazil jsem nakonec až v 09:30, avšak čas byl stále v pohodě, neboť i přes silnice mimo dálnice byl příchod příznivý a naplánovaný na cca 16:30. Cesta vedla převážně Rakouským a Maďarským venkovem a nesla se v absolutní pohodě. Příchod byl nakonec v 17:30, následovalo vybalení a kruté zjištění, že adaptér od notebooku zůstal doma. Na ten večer však baterie vydržela a plán byl koupit si adaptér druhý den v městečku Krajn. Ubytování jsem měl v Penziónu Lipa, kousek za městem ve vesničce Ševlje. Je to malá horská vesnička, plná dokonalých zatáček, obklopená typickou Slovinskou přírodou a zurčícím pak kousek za okny. Prostě dokonalé.

Ráno budíček v obvyklou dobu, snídaně a plán na dnes. Která zněl jasně, adaptér, Tolmin, Kozjak, a Vršič. Naivní…

Silnice v tomto okolí a takhle ráno mají své neskutečné kouzlo. Teploty jsou přijatelné a silnice prázdné. Neskutečné uvolnění. Obchod s elektronikou jsem našel v pohodě, horší už to bylo s cenou adaptéru, který mi přišla v daný moment příliš vysoká na pár dní používání, a tak jsem se rozhodl, že poprosím paní domácí, vždyť se možná povede…

A tak jsem vyrazil přes hory směr Tolmin, s tím, že podle okolností přehodnotím plán cesty. Už kolem 11 jsem viděl, jak se z tohoto směru valí opravdu hrozivé mračna, pohled do aplikace jen potvrdil moje zděšení, a tak jsem šel dál s vědomím, že když najdu vhodný přístřešek, přečkám tam. A tak se také stalo, zanedlouho stála v cestě malé CS, s dřevěným altánkem a sezením. A tak jsem odparkoval, složil přilbu a sedl pod přístřešek. Dokonce začalo mrholit, a tak jsem byl šťastný svým bleskovým rozhodnutím. Mrholilo jen chvilku, ale podle aplikace mělo doslova lít. A takhle jsem čekal snad 45 minut. Po dešti ani stopy. Tak si říkám, OK, dám přilbu a pokračuji dál. Po asi 1,5 km přišel ten liják, který tu měl být před 45 minutami, a tak jsem se otočil, že rychle šup šup pod přístřešek. Ale přišel takový déšť, že než bych přišel, byl bych durch mokrý. Naštěstí pro mě bylo po ruce menší odpočívadlo s velkým množstvím opravdu košatých stromů, které mi dokonale posloužily jako dočasný úkryt a čas potřebný k navlečení do nepromoku. Počkal jsem než déšť ustane a pokračoval jsem dál. Přeháňky mi od té chvíle nezůstaly nic dlužné 😊 Silnice byly mokré a tak bylo třeba přizpůsobit rychlost. Bylo mi jasné, že Tolmin si můžu škrtnout a cíl se tak přesouvá na vodopády Kozjak. Po čase přišel opět tak silný déšť, že jsem se opět schoval pod praporek. Čas jsem využil k občerstvení a tak padlo za oběť jedno balení sušeného masa. Déšť zeslábl a já jsem mohl konečně pokračovat. Ovšem déšť mě doprovázel až na parkoviště pod vodopádem Kozjak. Ještě tam mrholilo a já jsem pořád přemýšlel jestli jdu, nejdu, vždyť to znáte. K vodopádům mířily skupinky lidí is dětmi, a tak si říkám že nejsem přece bábovka, chvíli mě ještě vytrápil lístek za parkování, ale tajným odkoukáváním kolem platících jsem to nakonec zvládl. Konečně jsem mohl vyrazit.

Po levé straně mě doprovázela až neskutečně tyrkysová Soča, hrozně lákala k ovlažení se v ní. Jako první zastávka byla lanový most přes řeku a zároveň to byl perfektní moment na produktové fotografie. Jsem toho názoru, i když mnohým se to možná nelíbí, ale produkty na eshopu https://www.coffe2go.sk má vysloveně z terénu, protože tam ty produkty prostě patří, do hor, na cesty, k moři. Titulní fotky momentálně tvoří fotografie uměle pořízené, ale je to jen dočasné, jelikož se jedná o novinu a je třeba to vyzvednout. S kávovary totiž cestuji, zkouším, testuji v reálném světě, přesně tak, jako naši zákazníci. Nejvzdálenější místo, kam se Moka dostala je Japonsko.

Po sérii fotek jsem mohl spokojeně pokračovat dál. Bylo mi jasné, že i Vršič můžu vyřadit z dnešních plánů. Jak si tak stoupám, překvapila mě budka v lese, kde se platil vstup k vodopádu. Peněženka zůstala ve skútru a ta

k si říkám, že jsem víte kde… no nejsem, i tam v lese se dalo platit mobilem 😊 následovala příjemná cestička mezi skály a nějaké ty můstky k vodopádu. Pocítit u vodopádu to byl velmi příjemný, osvěžující, jen je tam málo místa a každý se tam chce fotit, pochopitelně 😊

Cesta zpět už byla jen příjemná relaxace horskými serpentinami. Bylo to opravdu velmi příjemné, teploty kolem 25 st.

Večer jsem došel tak unavený, že nějaký adaptér k notebooku mě už vůbec netrápil 😊

Druhý den byla v pláně Velká planina a lanovka, cesta tam měla trvat něco kolem 1,5 hodiny, ale mapy.cz moc nechopili můj úmysl a tak mě hnali k údolní stanici lanovky z druhé strany, přes kopec. Trasa vhodná jak na enduro s ignorancí zákazů zákazu vjezdu. A tak přišel na řadu Google maps a objížďka. Avšak cesta byla tak v pohodě, že mi to vůbec nevadilo, ani čas mě netlačil. Po příchodu na parkoviště jsem si sbalil věci a pro mé velké štěstí jsem si nechal na sobě kovralovou mikinu, jinak bych zamrzl. Cesta lanovkou stála 26 €. nejprve se šlo kabinkovou lanovkou a pak klasickou sedačkou. Pohled z lanovky byl fascinující. Kotvení dolů a následně až nahoru, fakt úchvatné a děsivé zároveň. Nahoře nás přivítala mlha, silný vítr azima jako na Sibiři 😊 Chvíli jsem váhal, kam se vybrat. Mým cílem byl dřevěný kostelík, ale v té mlze jsem viděl víte co… Ale opět pomohly Google maps. A tak jsem se vybral tímto směrem. Postupem času mlha opadla a ukázalo se sluníčko, předemnou se tak rozprostřela celá náhodná plošina, prostě nádhera. Louky, luční květiny, původní dřevěné domečky. Věděli jste jinak, že tyto domečky lze pronajmout? Musí to být v nich silně zážitkové. Silně.

Kostelík jsem našel, udělal požadované fotky a vydal se pomalu zpět mezi domky obkružní trasou. Mezi tím jsem narazil na jednu chatku, kde místní farmář prodával své výrobky. Neodolal jsem, a byla to správná volba. Tak úžasný salám a jejich tradiční místní sýr jsem opravdu dlouho nejedl. Našel jsem si v závětří kousek louky, kde jsem se královsky nabaštil a zahřebíval jsem to dokonalou čerstvou kávou z našeho cestovního přenosného kávovaru MOKA GO od Coffe2go. Potom následovala už jen cesta k lanovce a šup na parkoviště.

Přemýšlel jsem ještě co s načatým dnem, času bylo sice ještě dost, ale zase ne tak dost, aby to vydalo na další výlet. A tak jsem se rozhodl probrázdit troška okolí penzionu as dronem zmapovat okolí.

Následující den bylo v plánu moře, focení a samozřejmě nějaká ta drobnost pro naši dcerku. Cíl byla Izola. Trasa opět zadaná přes mapy.cz a nestudoval jsem trasu, byla zvolena mimo dálnice a krátká. Tehdy Vás navede takovými zákoutími… Jsem čumel když mě začaly obíhat baby na Vespách, tehdy jsem šípil, že něco není úplně podle mých představ. Tabule IT má v tom jen utvrdila. Tak jsem se podíval i kousek Itálie, i když jsem IT opravdu nechtěl vidět. Po asi půl hodince jsem už byl opět ve Slovinsku a za malou chvíli jsem už relaxoval pod stromy na mém oblíbeném městě:

45.53948324906907

13.665685948543754

Došel na mě nával tepla a prostě jsem potřeboval ve stínu vypnout. Po ochlazení přišel čas opět na fotografie a dron. Dron jsem musel bohužel v krátké době sbalit, protože tak drzé racky jsem ještě neviděl a tedy měl jsem co dělat, aby neskončil v moři. Následoval přesun na promenádu, oběd, nákup drobnosti a konečně zpět do hor. Hory mi prostě více vyhovují, jednak klimatem, menším ruchem a větší pohodou. Podvečer jsem se už jen motal kolem penzionu, balil a plánoval cestu domů. Podle předpovědi počasí mě čekal na celé odpoledne déšť. A tak jsem si nechal nepromoky pěkně po ruce, dobře jsem udělal 😊

Ráno jsem nahodil věci na skútr, rozloučil se s paní domácí a vyrazil za rodinkou. Už v AT jsem viděl v dálce silné dešťové mraky nad Szombathely, tak jsem se preventivně nahodil do nepromoku a už necelou půlhodinku na to jsem vešel do deště, který ustal až někdy v noci, když jsem já už doma sladce spinkal v kruhu rodiny. Slovinská příroda je nezaměnitelná a jedinečná. Zůstal mi tam rest, Vršič pass, Tolmin a Logarská dolina, takže důvod se tam vrátit. Možná už i s rodinkou.

A s cestovním přenosným kávovarem MOGA GO od Coffe2go.

Jano