Výlet na horu Schafberg s cestovním kávovarem Moka od Coffe2go
Cestování se tak nějak stává mou pevnou součástí. Pobyt v přírodě je velmi návykový a uvolňující. A obzvláště, když je spontánní.
A proto jsem se rozhodl zaměnit motorkou za obytné auto. Už při prvním výletu dodávkou jsem poznal velmi milé lidi z půjčovny nedaleko Bratislavy TRANSIT FORMER OBYTNÉ DODÁVKY
A tak moje volba byla jasná, po prověření volných termínů jsem si Ford Transit midi ihned zarezervoval. Plán byl jasný, pěkně na divoce.
Jediné, co bylo jasné, byl cíl hory Schafberg, ležící v Salcburku, kousek od jezera Mondsee. Cestu jsem však volil z hlediska pohodlnosti dálniční. Ubytování jsem měl +/- zmapované pomocí aplikace Park4night, která je super pro všemožné cestovatele. Mým favoritem bylo útulné místečko v lese, nedaleko oficiálního parkoviště. Podle map zákaz vjezdu nebyl. Mimochodem, západní sousedé jsou v tomto dost přísní a na mnoha místech naleznete zákazy, především pro obytné dodávky, ta moje byla naštěstí menší a v kategorii do 3,5T.
Po cestě se příjemné ochladilo a začalo jemně pršet, těšil jsem se na spánek v autě za doprovodu jemného klepotání dešťových kapek na střechu auta. Po cestě, jak jinak jsem si udělal caffee z našeho cestovního kávovaru Moka, který byl již pěkně usazen v našem cestovním držáku.
Na místo jsem přišel v podvečerních hodinách. Dané místo už okupovali cestovatelé z Čech, ale dobré lidi se všude hodně vejde a tak jsem to zaparkoval na nejvzdálenějším možném místě. Rozbalil gril, upekl klobásu, udělal čaj a pustil Netflix. Co k tomu víc dodat…
Můj plánovaný cíl byl naplánován s ranním startem v sedm ráno, jenže ono se Vám tam tak dobře spalo … Šlapat jsem začal v 10:00 a to byla vcelku chyba, jednak proto, že jsem si ukrátil čas na přestávky ai teplota byla vyšší než bych chtěl. Náročnost túry hodnotím jako těžší. Šlo se nonstop do konce, mnohdy ve strmém lesním stoupání, plných skal, kořenů a bláta z předchozího deště.
Během výstupu jsem měl několik slabých chvil a zvažoval jsem, jestli se na to nevykašlu, ale když jsem už tady … 🙂 frflajúc dál jsem šlapal. Až jsem přišel do mezi praporky asi nejdelší zubačky v AT. Googlil jsem googlil zakoupení lístku na poslední úsek, ale jedině co jsem našel byla plná cena lístku kolem 63 €, která zahrnuje cestu z údolní stanice a zpět. Já jsem však chtěl podvádět jen poslední 1/3 cesty. A to se mi zdálo už hodně a tak jsem po 45 minutách frflajíc dál šlapal na samí vrch. Jak jsem byl šťastný když jsem byl pod vrcholem. Jediné, co bylo na „prd“ bla mlha, která se valila z druhé strany skály. Konečně nastala delší pauza. Pauza na oběd, káávu a záběry z drona, kvantum fotek a videí. Čas se neúprosně krátil a tak mi nezbývalo nic jiného, než se sbalit a vydat se na cestu zpět. Cestou nahoru jsem několikrát přetnul zvážnici, a tak jsem si řekl, že si to zjednoduším. Zvážnice byla bez bláta, větví as menším klesáním. Moje naivní představa byla, že někde v polovině cesty se odpojím ze zvážnice a napojím na turistický chodník. Byla to smůla, protože tato zvážnice nepřeťala chodník ani jednou, cestu jsem si natáhl za 2 hodiny, několik km a aby to nebylo málo, ještě i voda mi došla. Přišel moment, kdy jsem toho měl už opravdu dost, právě v momentě, kdy cestu protínal malý potůček, okamžitě jsem se vyzul a zmočil podvozek, ruce i nohy. Moc mi to padlo vhod.
Kolem sedmé jsem dorazil k autu, po 22km v nohou, spálených 3 600 kalorií a bezmála 40 000 keřích jsem seděl s vychlazenou colou v autě. Můj další cíl byl jasný už při pohledu shora do údolí. Spláchnout zde mastnou skvrnu v jezeře Mondsee. Místo jsem měl vytipované pomocí Google maps. Místo ke spaní jsem objevil cestou vzhůru, byla to slepá ulička ve vesničce Winkl, v lese, u potoka, kde dávali lišky dobrou noc. Zákaz vjezdu tam nebyl as mým nenápadným obytným autem to nebyl problém. Kolem 20:00 parkuji auto na pěkném malém travnatém parkovišti a díky pokročilé hodině to bylo bezplatně a místo bylo téměř prázdné. Teplota tyrkysového jezera byla dokonalá, voda čistá, jako celé okolí. Hodinu jsem se čvachtal jako malé dítě.
Následoval přesun na tajné místo, očista, rychlé těstoviny na večeři a už jen vylíhování v posteli za žblnkotu potoka. Neskutečný pocit tohle. Ráno mě čekalo balení a dálniční přesun domů. Návraty jsou vždy zvláštní. Jednak je to konec výletu, ale na druhou stranu se velmi těším na moji rodinku a naši malou čertici, která roste každým dnem. No a konec jedné cesty je vždy začátek nové přece. Po několikadenní pauze jsme měli naplánovaný tentokrát rodinný výlet někde na Slovensku a tam mě hřál dál tento pocit…
