Isola d'Elba, nebo když Tě láká ostrov a Toskánsko.
Ahoj, tohle je jeden z mých dalších tripů, který může sloužit jako inspirace pro Vás. Ať už o samotě, na motorce, nebo s rodinou autem. Ostrov je to dosažitelný ať si vyberete kteroukoli možnost.
Já jsem tentokrát ukecal na tento trip mého kamaráda, se kterým jsem už procestoval kus Evropy. Ale když se to tak vezme, nebylo ho třeba moc ukecávat a v podstatě hned souhlasil s tripem.
Na tento trip jsem volil měsíc Květen, jelikož teploty jsou ideální pro cestování, dovolené ještě nezačaly a tak klikaté cesty Elby by měly být ještě poloprázdné, is okolními městečky na pobřeží.
Cestu tam jsme naplánovali na dva dny s prospáním podle toho, kam se nám podaří přijít. Jediné, co jsme tušili, že to bude Rakousko. Pro pracovní povinnosti jsme však startovali až odpoledne. Počasí jsme měli přijatelné, až na ten vítr. Cesta ubíhala rychle a bez komplikací. Sil a chuť jsme měli oba, a tak jsme to táhli do noci. Kolem 21 přišel čas na Booking a hledání ubytování. To jsme našli velmi rychle as nonstop recepcí. Později jsme zjistili, že to vše obsluhuje automat. Co bylo super, neboť bylo úplně jedno, jestli přijdeme o desáté, nebo o půlnoci. Já jsem se poprvé setkal s takovou službou. Booking poskytl kód, na jehož základě jsem dostal v automatu přístupovou kartu a pak to už šlo. Ráno samozřejmě nesměla chybět kávička z našeho cestovního kávovaru MOKA od COFFE2GO. Start byl někdy kolem 08:00 ale se špatným pocitem, jelikož se změnilo počasí a déšť nás měl provázet celou cestou.
Bohužel, tak také bylo. Už asi hodinku od výjezdu začalo pršet, nejprve to vypadalo jen na letní přeháňku, i podle slov kamaráda nebude moc pršet a nepromek z kufru se mi nevyplatí obléct. Ale co Vám povím, za chvíli jsme byli tak mokří, že se nepromek opravdu nevyplatilo vytáhnout. Déšť nás doprovázel s maličkými přestávkami až do podvečerního příjezdu do přístavu. Tímto musím pochválit pneumatiky Dunlop trailmax mission, které zvládly i extrémní nával vody z deště, který nás zastihl někde v Toskánsku. Cesta jinak ubíhala v pohodě. Měli jsme jednu slabší chvilku, kdy jsme se na dálnici nepochopili a rozdělili se, ale po 20 minutách jsme byli opět spolu.
Po tomto malém zmatku nám bylo jasné, že trajekt na 18tu nestihneme, a tak jsem trnul, jestli nás vezmou i později. K trajektu jsme se dostavili asi kolem 18:40. Místní zaměstnanec nás chvíli dusil s informací, že si to musíme jít vybavit do kanceláře, ale naštěstí rychle pochopil, že jsme neměli cestu úplně jednoduchou a po telefonu to vybavil za nás. Možná ho přesvědčila kapající voda z oblečení. Nakonec jsme odešli poloprázdným trajektem kolem 19:30. Trajekt byl z Piombino do Portoferraio a zpět. Ubytovali jsme se někdy před 22 tou, klíč nás čekal ve dveřích. Naše zpoždění jsme si ještě odkomunikovali s naší milou recepční Martinou 🙂 Ubytování jsme měli v Residence Villa Rosi a všem můžeme tuto rezidenci doporučit. Všechno bylo čisté, klima, bazén, terasa… Jediné, co nám lezlo troška na nervy byla snídaně, kde jste si mohli vybrat jen Croissant s čokoládou, nebo marmeládou.
Další dny bylo počasí na motorky luxusní a tak nezbývalo už nic jiného, než se kochat, užívat si, a samozřejmě pracovat, nakolik jsem potřeboval hodně materiálu na focení a videa cestovního přenosného kávovaru MOKA od COFFE2GO
Hned po snídani jsme navštívili pláž Spiaggia di Felciaio, která samozřejmě ještě. Naše pohledy zaměstnával malý bagr UNC, který makal a odnášel naplavené řasy. Udělal jsem několik videí a fotografií, následně jsme se vrátili. Kamoš se rozhodl pro odpočinek a já jsem se vydal do terénu pracovat.
Jako cíl mé praporky byl Canyon Rosso. Mimochodem, návštěva byla fajn, ale není to nic extra, ale vidět se určitě vyplatí. Je to soustava červených skal na jedné louce, ale s pěkným výhledem na Ligurské moře. Následně se můžete vrátit zpět na parkoviště nebo pokračovat někde dál. Mezitím jsem objevil toto fotogenické místo Parcheggio Vigneria, kde jsem udělal první sérii videí.
Následně jsem se přesunul do kaňonu. Odtud směřovala cesta pohořím zpět do ubytování, kde už čekal nachystaný kamarád. Spolu jsme se vydali do přístavu poohlédnout okolí a najíst se dobré pizzy.
Druhý den jsme měli naplánovanou návštěvu domu, kde žil ve vyhnanství jistý malý srditý mužík jménem Napoleon včetně hradu Bastione San Carlo. Odpoledne jsme navštívili městečko Lido di Capoliveri. Cestičky, domy i atmosféra připomínaly typické Toskánsko. Město mělo svoji úžasnou uvolněnou atmosféru.Kávičku jsme si však tentokrát dali na náměstí v místní kavárničce s výhledem na moře. Toto místo určitě doporučuji navštívit, působilo na nás velmi uvolněně.
Na večer jsem měl naplánovanou vyhlídku v Tramonto panoramico – Rosa dei venti, kde jsem si vychutnal západ slunce s dunoucími vlnami o skály a samozřejmě ve spojení s prací, focení, videa, dron. Západy slunce jsou vždy na pobřeží fascinující!
Marciana Marina,
na poslední den jsme měli naplánované toto přístavní městečko, kde jsme se rozdělili, neboť někdo musel pracovat 🙂 A tak kamarád zůstal na pláži válet šunky a já mířil do hor, pracovat. 🙂
Vybral jsem si vrchol hory Monte Corto na který jsem se vybral lanovkou Cabinové Monte Capanne. Už jen samotná lanovka byla zážitek. Takovou lanovkou jsem tedy ještě nešel a doporučuji každému nebojácnému. Ale bylo to cca 20min absolutního ticha a klidu. Za lanovku lze platit kartou. Vrchol byl poloprázdný a tak jsem mohl opět nerušeně natáčet a fotit. V sezóně by to asi nebylo až tak na pohodu.
Sraz jsme měli s kámošem v přístavu, motorku jsem nechal na pobřeží a šli jsme vegetit do místní kavárny, kde jsme museli přečkat tu jejich siestu, abychom se mohli přesunout 5m vedle do restaurace Ristorante Pizzeria da Beppe , kde jsme si vychutnali úžasné těstoviny „Bolognese“. Večer jsme zakončili v jiné kavárně zase kousek vedle, kde jsme překacali kus času, jako typický Italové 🙂
Den odjezdu,
je vždy smutný, neboť to znamená návrat domů, ale na druhé straně se těšíte na rodinku a malou dceru, která mi chybí už 1km od domu. V každém případě jsme se dohodli na cestě na jeden zátah, což si myslím, že jsme už oba časem obanovali 🙂 Ale io tom to je.
Cesta ubíhala v pohodě, bez jakýchkoli problémů. Dohodli jsme se, že kolem 22 hod. si najdeme fajn odpočívadlo, kde složíme na pár hodin hlavy. Pozičně to vyšlo někde kousek za Lignanem. No bohužel, po cestě jsme neuměli najít žádné vhodné místo, a tak jsme šli stále dál a dál. Jak jsme se blížili ke kopcům, klesala teplota až někde k 8°C. Navlekli jsme na sebe vše, co jsme měli 🙂 I nepromoky. Někde kolem jedné v noci přišla na nás už opravdu velká únava, a tak jsme se rozhodli sundat hlavy už kdekoli. A tak jsme se složili na dřevěné podlaze místní pumpy. Silný zážitek 🙂 s odstupem času… Spát na zemi komplet naoblékaný, v kukle a v 8°C. Takhle nám to vydrželo až hodinu. Rozhodli jsme se, že raději budeme trpět na moto, než na zemi. Dali jsme něco do břicha, spláchli jsme to čerstvou kávou z našeho cestovního kávovaru MOKA , a vyrazili jsme dál. Přechod jsme si zvolili opět Tarvisio. V horách klesla teplota až na 2°C, to nám už i úsměv zamrzl. Někde za Villachem jsme už měli toho plné zuby. A tak jsme si našli pumu Shell v nějaké Rakouské vesničce. Součástí byla malá kavárnička, kde jsme na 3 hodiny zaparkovali a dali to na supermana… Okolo 8 ráno jsme se dolámaní pozvedli, dali něco na zub, horký čaj a pokračovali dál. Někde v okolí městečka Oberwart jsme si našli zavřený obchod Obi. Využili jsme umělý koberec, lehátka a schuti jsme si schrupli. Hodinka odpočinku = energie na zbytek cesty. Která probíhala naprosto v pohodě, a poslední část nás vedla Maďarskem. Domů jsme dojeli v super čase (18:00) a tak ještě zůstal čas na zvítání se s rodinkou a natěšenou dcerkou. Celkově to byl super výlet a nebanujeme ani zlomek času strávený v sedle motorek. A jak říkají motorkáři, koly dolů.
